KSČM

(17.9.2014)

Když se vypravíte za budovu Policie ČR v části Mladá našeho města, narazíte v zarostlých zákoutích na pozapomenutý pomník generálmajora Sochora. Kdo byl tento muž a čím se proslavil, že mu byl postaven pomník, který bohužel dnes hlodá zub času? Generál v Milovicích pobýval poslední dva roky před svou smrtí a z titulatury víme, že byl Hrdinou SSSR (obdržel zlatou hvězdu), mimoto byl držitelem československého válečného kříže z roku 1939 (udělen 4x), nebo Řádu Bílého lva Za vítězství a celé řady dalších vyznamenání a medailí. Jeho život byl tak barvitý, že je s podivem, že nebyl dosud zfilmován.

 

Antonín Sochor

Genmjr. Antonín Sochor (16. července 1914, ve vestfálském Lohbergu – 16. srpna 1950, v Jablonném v Podještědí). Antonín Sochor se narodil v hornickém městečku Lohberg (dnes místní část obce Dinslaken), kde jeho otec pracoval na šachtě. Když ten byl pak po vypuknutí první světové války povolán na italskou frontu, vrátila se jeho manželka s dětmi do severočeského Duchcova k rodičům.

 

Protože na rodinu dolehla hospodářská krize 30. let, nemohl Antonín Sochor dokončit obchodní akademii v Teplicích a roku 1933 musel nastoupit do skláren jako dělník. Bohužel pravice i dnes chce školné a další věci znemožňující olný přístup ke vzdělání. V říjnu 1936 nastoupil prezenční vojenskou službu v Trenčíně. O dva roky později absolvoval poddůstojnickou školu tamtéž.

Během mobilizace sloužil na Slovensku a i poté zůstal v armádě jako délesloužící. Po vzniku Protektorátu se vrátil do Duchcova, tam však byl po konfliktu s henleinovci zatčen a v květnu 1939 internován v pracovním táboře Bitterfeld u Lipska. V továrně, kde pracoval, se mu podařilo provést několik sabotáží. Aby se pak dostal pryč z pracovního tábora a tak i mimo podezření, zažádal o vstup do německého Wehrmachtu, a jakožto německý rodák, navíc bydlištěm v Sudetech, byl odveden. Dostal krátkou dovolenou na vyřízení náležitostí a odjel do Duchcova, odkud se mu, i přes dohled gestapa, podařilo odejít do polského exilu, když před tím ještě stihl hodit do rybníka nacistického starostu města Kutscheru-Hasslingera. V létě 1939 pak se již hlásil do řad Československé vojenské skupiny Ludvíka Svobody, tzv. Československého legionu.

Po vypuknutí druhé světové války 1. září 1939 byl Československý legion internován v Sovětském svazu. Jeho příslušníci pak prošli několika pracovními tábory jako Jaromlince, Oranka či Suzdal.

Když pak na přelomu let 1941/42 vznikal 1. československý samostatný polní prapor, byl Antonín Sochor, již jako podporučík, jmenován v únoru 1942 velitelem výcvikové čety, v říjnu pak převzal velení čety průzkumníků. Mezi tím, 17. září 1942, se oženil s příslušnicí 1. polního praporu Štěpánkou Cejzlarovou.

 

Sochorovi průzkumníci dostali do výzbroje pro naše vojáky do té doby téměř neznámý druh zbraně - samopal (PPŠ-41). Jedním ze Sochorových úkolů tak bylo zavést tuto novou zbraň do československého vojska. Postupem času se naučil samopal ovládat s nevídanou zručností.

 

V lednu 1943 odjel s praporem na frontu a byl to právě on, kdo byl dne 6. března 1943 pověřen vykonáním první bojové akce 1. polního praporu - průzkum okolí obce Sokolovo. Rozkaz splnili on a jeho muži na výbornou, v přestřelce dokonce zlikvidovali skupinu německých tankistů (proti našim vojákům tu stáli muži elitních tankových jednotek Waffen-SS 1. SS-Panzer-Division Leibstandarte-SS Adolf Hitler a 3. SS-Panzer-Division Totenkopf). O dva dny později pak aktivně bojoval v bitvě u Sokolova. Přestože utrpěl lehké zranění, vytrval v boji až do večera a teprve v noci se stáhl se zbylými vojáky za řeku Mžu. 10. března byl se svým zraněním převezen do nemocnice v Charkově, ten byl 13. března dobyt jednotkami SS, avšak Sochor dokázal z obsazeného města uniknout, dokonce s sebou z Charkova vyvedl další dva raněné Čechy, zdravotnici voj. Marii Pišlovou a voj. Viléma Rawka, čímž sobě i jim zachránil život, neboť Němci československé vojáky hospitalizované ve zdejší nemocnici postříleli. Za statečnost v boji a odvahu při záchraně raněných z Charkova byl vyznamenán Československým válečným křížem 1939 a sovětským Řádem Rudého praporu.

3. července 1943 byl jmenován velitelem motorizované roty 1. československé samostatné brigády, na kterou se mezitím 1. polní prapor transformoval, a 1. září 1943 se mu narodil syn Ludvík.

5. listopadu 1943 zahájila 1. československá brigáda útok na Kyjev a por. Sochor znovu vedl své muže do boje. Útok se zkomplikoval a rozhodování přešlo na střední důstojnický kádr. Antonín Sochor v těchto pro brigádu kritických chvílích jasně prokázal svoje velitelské schopnosti, rozhodnost, odvahu a statečnost. Např. když se němečtí vojáci kryli za těla civilistů, jež používali jako živé štíty, rozhodl se bleskově pro akci a přes zahrady sousedních domů se mu podařilo Němce obejít, vpadnout jim do boku a zlikvidovat je. Spolu s tanky Josefa Buršíka a Richarda Tesaříka, dosáhli Sochorovi samopalníci jako první břehů Dněpru.

Za statečnost v boji při osvobozování Kyjeva byl por. Antonín Sochor vyznamenán podruhé Československým válečným křížem 1939 a 21. listopadu 1943 mu pak byla udělena Zlatá hvězda Hrdiny SSSR.

Antonín Sochor o sobě dával vědět v bojích na frontě i dále - za vynikající velení v bojích u Bilé Cerkve, kde např. vyvedl své vojáky z obklíčení, byl znovu vyznamenán Československým válečným křížem 1939. V lednu 1944 byl podruhé lehce raněn. 13. dubna 1944 se stal velitelem motorizovaného praporu samopalníků 1. čs. samostatné brigády, zúčastnil se Karpatsko-dukelské operace, kde několik dní dobýval se svým praporem kótu 534. Při jednom z útoků na silně opevněnou kótu byl 14. září 1944 těžce zraněn. Podařilo se ho evakuovat do nemocnice v Odrzykoni, kde mu z těla vyoperovali 218 střepin. Tři měsíce pak strávil v rekonvalescenci. Po doléčení pak působil ve štábních funkcích a válku zakončil již v hodnosti štábního kapitána.

Po osvobození ČSR, zůstal v armádě, absolvoval v letech 1945/47 Vysokou školu válečnou, jako major pak sloužil na velitelství 1. divize v Praze a od července 1948 na Hlavním štábu čs. branné moci.

11. dubna 1947 se mu narodila dcera Eva.

Od srpna do prosince 1948 velitel brigády židovských dobrovolníků ve výcviku pro Obranné síly Izraele na střední Moravě (VVT Libavá).

Někde v houští je pomník

V září 1949 byl jmenován profesorem pěchotního učiliště v Milovicích u Prahy a současně velitelem školy středních velitelů. 1. července 1950 byl povýšen na podplukovníka.

V září 1949 byl jmenován profesorem pěchotního učiliště v Milovicích u Prahy a současně velitelem školy středních velitelů. 1. července 1950 byl povýšen na podplukovníka.

 

V noci z 15. na 16. srpna 1950 došlo ve vojenském výcvikovém prostoru Mimoň, u obce Hamr na Jezeře poblíž Stohánku ke srážce lehkého vojenského nákladního vozidla výsadkářů se štábním vozem Tudor Vo spz. 18898 podplukovníka. Sochora. Lehký nákladní automobil výsadkářů narazil do osobního vozu z pravé strany, kde na místě spolujezdce seděl právě Antonín Sochor, který byl nárazem těžce zraněn. Sochorův řidič se snažil jízdou vlevo srážce vyhnout, dle stop na vozovce a postavení vozidel po nehodě bylo zřejmé, že velmi silný náraz a následné odtlačení osobního vozidla mimo vozovku bez sebemenší reakce brzdění nebo vyhýbání, nebyla jen náhodná nehoda, při které Sochor utrpěl těžká poranění hlavy, kterým 16. srpna podlehl v nemocnici v Jablonném v Podještědí. Pohřeb zesnulého se konal v pondělí 21.srpna 1950 v 16.00 hod. průvodem z Památníku osvobození v Praze - Žižkově do krematoria v Praze - Strašnicích, kde byly pozůstatky zesnulého zpopelněny. Jeho smrt dosud obestírají určité nejasnosti. Mnoho lidí bylo a je přesvědčeno, že nešlo o nehodu, ale o pečlivě naplánovaný atentát. Když se Sochor vracel v roce 1949 z Izraele, byl jeho letoun během přeletu napaden palbou neidentifikovaného stíhače a musel nouzově přistát na Maltě. To bylo později

Sochorův stadion za školou Juventa

označováno jako první pokus o atentát na Sochora. Že o jeho život usilovali, potvrdil i syn Ludvík, když ve vzpomínkách uvedl, že otec hovořil s matkou o tom, že na jeho automobil bylo dvakrát stříleno, že ho chtějí zabít a že už neudělá ani krok bez nabitého samopalu. Podezřele působí také fakt, že na organizaci záchrany jeho života se podílel právě Bedřich Reicin, známý svou nenávistí k členům tzv. Orancké skupiny, kam patřil i Sochor. Šéf obranného zpravodajství Reicin měl údajně vynikajícího neurochirurga brig. gen. MUDr. Josefa Škvařila o nehodě informovat záměrně pozdě, ovšem tehdejší vedoucí lékař výsadkového praporu ve Stráži pod Ralskem MUDr. Zdeněk Klouček uvedl, že Sochorova zranění byla tak vážná, že by nebylo možné zachránit mu život ani dnešními prostředky. 

 

Vyznamenání

Titul

    Hrdina SSSR, Zlatá hvězda (SSSR) - obdrželo celkem 9 občanů Československa

Řády

    Československý válečný kříž 1939 (udělen čtyřikrát) (ČSR)
    Řád Bílého lva Za vítězství, zlatá medaile (ČSR)
    Řád Slovenského národního povstání I. třída (ČSR)
    Řád Lenina (SSSR)
    Řád Rudého praporu (SSSR)
    Řád Virtuti Militari V. třída - Stříbrný kříž (Polsko)
    Řád Rumunské hvězdy, rytíř s meči na válečné stuze (Rumunsko)
    Řád Rumunské republiky (Rumunsko)
    Řád Za službu národu I. stupně (Jugoslávie)

Medaile

    Medaile Za chrabrost 1939 (udělena dvakrát) (ČSR)
    Medaile Za zásluhy II. stupně (ČSR)
    Sokolovská pamětní medaile (ČSR)
    Dukelská pamětní medaile (ČSR)
    Vojenská pamětní medaile 1939-1945 se štítkem SSSR (ČSR)
    Junácký kříž Za vlast 1939-1945 II. stupně (ČSR)
    Čestný odznak absolventa Vysoké válečné školy, ročník 1947 (ČSR)
    Medaile Za vítězství nad Německem 1941-1945 (SSSR)
    Medaile Za osvobození Prahy (SSSR)